Jeanne Berta Semmig

Óda na přátelství a psané slovo s Jeanne Bertou Semmigovou k jejím 150. narozeninám

Jeanne Berta Semmigová byla velmi subtilní, silná a obdivuhodná žena, jejíž odchod 28. července 1958 způsobil velký smutek. Přesto se na tuto angažovanou učitelku a polyfonní spisovatelku, která strávila zbytek života v Radebeulu, téměř zapomnělo.

Narodila se 16. května 1867 v Orleánsu, její křestní jméno je reminiscencí na plamennou hrdinku jejího rodného města. Její otec, doktor Friedrich Hermann Semmig z Döbelnu, zpočátku působil na škole v Lipsku. Kvůli své účasti v měšťanském květnovém povstání v Drážďanech v roce 1849 musel stejně jako Richard Wagner a další uprchnout do Francie. Jeho exil byl charakterizován studiem na pařížské Sorbonně a dlouholetým působením jako učitel němčiny v Orleansu. Teprve v roce 1870 se mohl s rodinou (manželkou Adèle rozenou Cornichonovou a dvěma dcerami Jeanne Berthe a Adèle Armandou) vrátit přes Anglii do Lipska, kde působil jako profesor francouzštiny a později jako spisovatel na volné noze. Lásku k učení a psaní tak Jeanne Berthe předal tento impozantní otec. V roce 1921 mu postavila literární pomník ve své knize "Způsoby německého". O matku bohužel přišla v raném věku: v roce 1873, kdy se narodila její třetí sestra Arminia, lipská školačka. O deset let později ji cesta zavedla do učitelského semináře v Callnbergu/Lichtensteinu.

V letech 1886-1890 působila jako vychovatelka dcer pana komořího von Minckwitze v Altenburgu, než v roce 1891 nastoupila na 40 let jako oddaná učitelka na 6. okresní škole v drážďanském Starém Městě. Odmítla různé nabídky měšťanských škol, aby neopustila "děti z lidu".

Jako spisovatelka debutovala již na počátku své učitelské kariéry, kdy publikovala básně, povídky a novely v časopisech. Její první kniha, sbírka básní, vyšla v roce 1897 a různá nakladatelství následně zařadila do svého repertoáru další sbírky poezie, novel a beletrie. Hodně se mluvilo o její básni "Příběh ubohé Isoldy Weißhandové a pana Tristana" (1919). V roce 1927, ve svých šedesáti letech, vydala své první paměti ("Ich träum' mich als Kind zurücke. Erinnerungen"). Nástup nacistů a druhá světová válka znamenaly v jejím psaní zlom. Další významnou novou publikací byla až v roce 1947 "Jeanne d'Arc".

Je charakterizována jako skromná, tichá a vnímavá. Navíc si vždycky dělala větší starosti o druhé než o sebe, a to i tehdy, když se jí téměř zhroutil její vlastní svět. Její drážďanský byt byl poškozen leteckými bombami již v roce 1944, ale ona se mohla nastěhovat zpět. O to ničivější bylo bombardování v únoru 1945, kdy byl její byt i její celoživotní umělecké dílo jedním rázem zničeno. Její život, smýšlení a tvůrčí energii naštěstí ne. Vyprávění o cestě 78leté ženy samotné z hořícího starého města na přívozu přes Radebeul je znepokojivé čtení; mnoho lidí na pravém břehu Labe si zřejmě neuvědomovalo rozsah toho, co se stalo. Tramvaje také stále jezdily, jedna z nich odvážela prchající cestující do Lößnitz. Uvnitř sedí dva povídající si pánové a ani ona nevypadá, že by působila zděšeným dojmem, protože přátelé, s nimiž hledá úkryt, chtějí navštívit tetu v Drážďanech. Dostanou se jen k nádraží Neustadt, pak si to uvědomí a otočí se.

Jeanne Berta Semmigová nakonec našla nový domov a básnický salón v popracovním domě v Altfriedsteinu, kde až do své smrti psala, přijímala přátele nebo se jen kochala výhledem přes koruny stromů Niederlößnitz na Cossebaude. Její pozdější dílo charakterizuje především životopis Louise Otto-Petersové, průkopnice německého ženského hnutí. Její druhý životopis "Aus acht Jahrzenten" (1975) vyšel posmrtně. Za své celoživotní dílo se jí dostalo mnoha ocenění, např. v podobě medaile Clary Zetkinové.

Ale také od velkého básníka Hermanna Hesseho, s nímž udržovala blízké přátelství z pera více než 50 let. Jejich první setkání v roce 1907 zprostředkoval odenwaldský kněz Karl Ernst Knodt, tehdejší mecenáš mladých talentovaných básníků. V roce 1930 pak Hesseho navštívila ve Švýcarsku. Ačkoli tato dvě setkání měla zůstat jedinými, vždy si byli duchem blízcí. Oba nikdy nepřestali vést korespondenci, která nakonec čítala téměř 130 dopisů. Věrně také pěstovala řadu přátelství se známými básníky, umělci a vědci. Působila také v literárních kruzích, jako byl "Literární spolek v Drážďanech" a "Wilhelm-Raabe-Circle". Byla předsedkyní "Literárního sdružení německých žen", kde se věnovala dvěma svým oblíbeným kauzám: Mezinárodní porozumění (zejména s Francií) a humanistické angažovanosti.

Zůstala svobodná a vyznávala, že přátelství bylo vždy největším darem v jejím životě. Při tak plném životě, se všemi jeho vrcholy i pády, a přesto vždy oddaná jemným tónům, v určitém okamžiku i to nejsilnější světlo života pohasne. A tak Jeanne Berta Semmigová jedné deštivé letní noci pokojně odešla. Protože její dílo a vliv jsou dnes již jen stěží uznávány, je třeba na ni vzpomenout zde.

Maren Gündelová, městský archiv

Publikováno v: Vydavatelství a nakladatelství: Radebeulský úřední list, květen 2017