Christian Fürchtegott Gellert

"Říci pravdu obrazem tomu, kdo nemá mnoho rozumu." Fabulista Christian Fürchtegott Gellert ke svým 300. narozeninám.

Velký německý osvícenský filozof a spisovatel Christian Fürchtegott Gellert letos oslavil 300. narozeniny.

Jeho bajky je zde třeba zdůraznit jako podnět pro prosincové večery čtení. Již jeho nejranější díla, která byla všeobecně oceňována jako mistrovská, přinesla mladému básníkovi velkou slávu. Sbírka bajek vydaná v roce 1746 byla dokonce oceněna jako "kniha národa". Na jedné straně se svým uvolněným a zábavným vypravěčským stylem odlišoval od svých předchůdců, kteří literaturu chápali především jako standardizované poetické užitkové texty.

Na druhou stranu dokázal oslovit širší čtenářskou obec a Gellertovy "bajky a pohádky" se staly jednou z nejčtenějších knih své doby. Příběhy slyšeli z doslechu i ti, kdo neuměli číst, a mezi pravidelné příjemce patřily i ženy. Lehký, plynulý styl psaní, který vyrůstal z originální přirozenosti, odpovídal nové poetologii, v níž se podle jeho názoru nejlépe projevovala "excelence génia".

V této rané fázi tak patřil k průkopníkům Stürmer und Dränger. To si nejprve vyžádalo objasnění a zhodnocení psaného slova a jeho autora ve společnosti. Není proto divu, že mnoho z 54 bajek z první knihy tematizuje vztah mezi poezií, básníkem a čtenáři. Zvířecí postavy zrcadlí člověka, a tak včela v "Slepice a včela" může létat z květu na květ jako autor, čerpat z různých zdrojů, a přesto vytvořit něco individuálního, inovativního a užitečného. Ba co víc, bajka má dokonce společenskou výchovnou funkci: "Sdělit pravdu obrazem někomu, kdo nemá moc rozumu."

Role básníka je tedy neoddělitelně spjata s rolí vychovatele. Dalším symbolem, který Gellert volí jako zvířecí zrcadlový obraz, je slavík, a to v návaznosti na tradici založenou v antice. Pták zpěvák je ve starořecké poezii představen jako oběť podřízená mocnému jestřábovi, slavík se však dokáže alespoň v ideálním případě prosadit proti podřízenosti svým široce slyšitelným hlasem, a stává se tak morálním vzorem či mluvčím vypravěče. Gellert na jedné straně přetváří antický model a přizpůsobuje jej duchu osvícenství, což jde ruku v ruce i s banalizací původní látky. Na druhé straně znovuobjevuje materiál a motivy, které přebírá ze svého přirozeného prostředí: každodenního světa Německa. Ve prospěch racionalizace společnosti se ztratila velká část mnohoznačnosti a smyslovosti mytologické látky. Základní látka se ztratila. Tuto ztrátu však Gellert kompenzuje tím, že své bajky koncepčně řadí do dvojic či skupin kolem dobového kánonu a vztahuje je k sobě v jejich posloupnosti.

Navíc je opepřil leitmotivy: například na důležitých místech nechává promlouvat slavíka (= samotného Gellerta), čímž sbírku splétá do smysluplného velkého textu. Chtěl tak předat hodnoty, jako že samotný talent nestačí, teprve formování tvrdou prací dělá génia. K nenápadné kritice společnosti využívá také stylistický prostředek satiry.

Argumentuje ve prospěch přirozeného a měšťanského života, odhaluje krásné zdání aristokracie, která se maskuje drahým oblečením a vzdává se vlastní touhy po svobodě ve prospěch vysokého úřadu a vnuceného kánonu pravidel. Kritizuje také stále rozšířené lpění na pověrách, pokryteckou zbožnost, hrabivost a hašteřivost. Extrémní povahové rysy protagonistů se často odrážejí v jejich experimentálním uspořádání.

Gellert tak dává najevo, že si je vědom temné i světlé stránky jak ve veřejné, tak v individuální sféře, ale volá po harmonickém vyvážení obou principů pomocí racionálního rozumu, který podle něj nejlépe zprostředkovává literatura jako médium.

Bájný materiál však nebyl předáván pouze psaným slovem nebo ústním vyprávěním, ale také prostřednictvím hudebních úprav. Texty byly zhudebněny krátce po vydání sbírky.

Díky Gellertově poezii získala role autora nový rozměr hloubky a zároveň se formoval nový sebeobraz měšťanstva: emancipace, sebeurčení a individualita. Gellertova vůdčí zásada jako reformátora v oblasti morálky a etiky přesahuje všechny společenské třídy a je zaměřena na každého jednotlivce bez ohledu na jeho postavení.

Kvalita jeho sbírek pohádek proto spočívá na jedné straně v jejich každodenní živosti s vysokou rozpoznávací a identifikační hodnotou, na straně druhé ve složitém prolínání valorizace literatury a poezie, výchovného rozmachu a skryté společenské kritiky.

Významné pro jejich kvalitu byly v neposlední řadě i překlady do několika cizích jazyků, které se objevovaly po celé Evropě i mimo ni již v 18. století.

A i dnes stojí za to je znovu objevovat.

Maren Gündel, Archiv města

Publikováno v: Vydavatelství, nakladatelství a nakladatelství: Úřední věstník Radebeul, prosinec 2015