Ztracená místa v gastronomii

Stadtlexikon
Städtepartnerschaften
Historische Ansicht
Stadtarchiv

O ztracených pivních zahrádkách na východě a západě. "Ztracená místa" ve světě gastronomie

Co může být krásnějšího než sedět za teplého letního večera venku na pivní zahrádce, ve společnosti nebo o samotě, s dobrou knihou nebo vybraným nápojem a užívat si atmosféru! V následujících hospodách už bohužel nikdo posedět nebude moci, protože zmizely, byly zbourány, jsou to takzvaná "ztracená místa", která existují jen v kultuře vzpomínek. Pokud se podíváte na staré pohlednice, můžete ještě zahlédnout atmosféru důstojného trávení volného času, venkovských hospod a zábavy. Základním předpokladem rozvoje takových hostinců je kromě místní stálé klientely také čilý turistický ruch. Ten začal pro Lößnitz v druhé polovině 19. století, především díky rostoucímu železničnímu provozu.

Právě v této souvislosti byl před 150 lety postaven železniční hotel v obci Radebeul nedaleko nádraží. Budovu nechal v roce 1865 postavit řezník Johann Christian Adolf Herrmann u Moritze Zillera, původně jako hostinec. Příjemná setkání bylo možné již tehdy vychutnat na prostorné zahradní terase, v kulečníkovém sále, na kuželně nebo ve funkční místnosti, ale kdo zde chtěl přenocovat v pozdějším čase, byl zklamán. Teprve v roce 1888 byl hotel rozšířen. Snad nejeden místní radní zde po bouřlivé debatě složil svou kouřící hlavu, neboť prostory sloužily jako jejich zasedací místnost až do postavení radnice v Radebeulu. V dobách NDR bylo oblíbené rčení: "jdeme k "Hermannovi""! Po pohnuté historii využití, demolici v roce 1994, letech jako propadliště a investiční ruiny se areál nedávno proměnil v moderní a živé centrum čtvrti jako součást přestavbové oblasti Radebeul-Ost. Dnes se na místě nachází velký potravinový trh. I když už není možné vychutnat si nápoj pod stinnými stromy na zahrádce restaurace, který může být vítaným způsobem, jak si ukrátit čas čekání, zejména v době permanentních stávek na železnici, stále si je zde můžete koupit.

Ani to se nedá říct o jatkách "Kommun". Nacházela se prokazatelně od roku 1725 v bezprostřední blízkosti farní budovy Altkötzschenbroda a spolu s pekárnou, statky, školou, hostincem a kostelem Friedenskirche tvořila vlastní malé tržiště. Nájemce byl oprávněn podávat alkoholické nápoje, bavit hosty a také poskytovat ubytování během jarmarečních dnů. Pokud bylo ve sváteční nebo tržní dny plno, majitel jednoduše přesunul svou restauraci ven. Tento břečťanem porostlý hostinec si oblíbili místní obyvatelé i přespolní obchodníci, a to nejen kvůli útulné atmosféře, ale také kvůli vysoké kvalitě jídla a pití. Prodej piva však vedl ke sporům s dalšími dvěma hospodami. Vody se uklidnily až na základě dohody. V roce 1908 byla zbořena ve prospěch širší uličky vedoucí ke kostelu. Dnes z ní zbyla malá zelená plocha se vzrostlými stromy, která se tři dny v roce využívá jako restaurace pod širým nebem.

Přestože Sasko v současné době slaví 1000 let tradice vaření piva, termín "Biergarten" pochází z Bavorska. Podle nařízení se zde v 19. století smělo pivo vařit pouze v chladném období roku, a to z důvodu rychlého kažení ječného moku a vysokého rizika požáru. Aby lidé žíznící po pivu nemuseli v létě sedět na suchu, vybudovali Mnichované v řece Isar hluboké pivní sklepy jako skladovací prostory. Svahy byly také osázeny kaštany, které v létě poskytovaly chladivý stín. Zrodily se pivní zahrady, které se prosadily jako oblíbené výletní cíle. Scházely se zde všechny vrstvy mnichovského obyvatelstva a u společného stolu se stíraly společenské hranice. Později byly parky a zelené plochy rozšířeny a vybaveny pivními zahrádkami. Zejména v Bavorsku se zachovala původní tradice, kdy si hosté přinášeli vlastní občerstvení a kupovali si pouze nápoje.

Sotva co je tak ambivalentní jako zapomínání - nebezpečí a půvab zároveň. V kultuře se utváří paměť věcí a obrazy minulosti se odrážejí zejména v budovách. Dokonce i individuální nedokonavý čas je protkán časem a místem. Pokud tyto závazné prostory zmizí, ztratí se i část vlastní identity - ztracená místa. Opakování, vývoj a vztahy vytvářejí paměť.

Ne všechno však stojí za zapamatování - a možná, že dlouhotrvající stávky na železnici budou jednou minulostí.

Maren Gündel, Archiv města

Publikováno v: Vydavatelství a nakladatelství, s. r. o: Úřední věstník červenec 2015