Alžběta Durynská: Ženské sebeurčení ve středověku

Ženské sebeurčení ve středověku. Vzpomínka na zemanku a světici Alžbětu Durynskou

Mlhavý listopad je měsícem, který nejzřetelněji ohlašuje konec cyklu. Katolická i protestantská církev si připomínají své svaté, duše zemřelých či zesnulých. Mlhavý měsíc zvěstuje čas vnitřního rozjímání a připravuje lidi na adventní svícení a předvánoční období v prosinci. Listopad je také měsícem, kdy se připomíná památka landkraběnky Alžběty Durynské (1207-1231). Za svého života dosáhla svým zbožným a přísným životním postojem i nezištnými a dobročinnými skutky všeobecné úcty příkladné "nové světice". Ženy ve středověku byly většinou odsouzeny k marginální existenci ve světě ovládaném muži: byly nezletilé a nesvobodné. Ke vznikajícím řádům žebravých mnichů a kazatelů - františkánům a dominikánům - se nyní houfně přidávali laici, kteří hledali nový způsob života založený na morálce a spravedlnosti i náboženské orientaci. Ženy, které chtěly být také nábožensky činné, ale nežít v ústraní, vytvářely komunity beguinek. Všem byl společný přísný apoštolský ideál chudoby, pokory, čistoty a křesťanské lásky. Beguínky žily společně v beguinátech jako společenství žen, které nepodléhaly žádnému klášteru ani řeholnímu řádu, nanejvýš byly pod jeho protektorátem. Věnovaly se výhradně aktivní dobročinnosti, askezi a zbožným praktikám. Ačkoli v této organizaci nebyly ekonomicky zajištěny, byly přinejmenším na středověké poměry nezávislé. Alžběta, která již od dětství v Uhrách projevovala výraznou zbožnost, se s hnutím bekyň setkala již v raném věku a nakonec tomuto radikálnímu pojetí chudoby a dobročinnosti také zcela zasvětila svůj život. Byla tedy do značné míry "dítětem své doby". Jako čtyřletá dcera krále byla přivedena na durynský dvůr jako budoucí manželka landkrabského syna. Nebylo to nic neobvyklého; snoubenci se měli v raném věku poznat, společně vyrůstat a připravit si tak půdu pro harmonické manželství. Zvláštní povahové rysy, které charakterizují dospělou Alžbětu a činí z ní tak výjimečnou ženu středověku, se projevily již v jejím dětství: neústupná síla řídit se svými zásadami a odvaha nezměkčit se ani nezavrhnout odlišnosti, pokud šlo o vlastní podstatu. Ale také její hravá tvrdohlavost, s níž obešla nejeden zákaz, aby zůstala věrná sama sobě. Pompézní dvorské radovánky jí byly stejně odporné jako luxusní šperky, oděvy nebo okázalost. Raději se věnovala modlitbě nebo pomoci chudým a potřebným. Toto důrazné odmítání samozřejmého světa její společenské vrstvy bylo živou kritikou dvora, což ji samozřejmě uráželo a vysloužilo si nesouhlas všude, kam přišla. Ale ona se tomu smála a stála si za svým názorem. Ještě za svého života se jí dostávalo povzbuzení od jejího manžela, landkraběte Ludvíka Durynského, a jejího zpovědníka, křižáckého kazatele Konráda von Marburg. O této kontroverzní postavě Alžbětina života bylo napsáno mnoho. Označení se pohybují od nekompromisního zpovědníka, který od ní vyžadoval naprostou poslušnost a nezastavil se ani před výbuchy násilí, až po dogmatického inkvizitora, který se postaral o to, že stovky lidí čekal trýznivý konec na hranici. Na druhé straně se zasazoval o dědictví po Alžbětě vdově a po její smrti prosazoval proces její kanonizace. Vedle jejího manžela, který zemřel mladý, se tento kněz stal jedinou stálicí v Alžbětině hmotném životě. Právě tento silný vliv způsobil, že se vzájemné napětí u dvora vystupňovalo; Alžběta opustila hrad Wartburg a nadcházející zimu strávila v nejchudších podmínkách. Vdovský příspěvek, který získala díky Konrádovu zprostředkování, nakonec použila jako jmění na založení špitálu v Marburku, kde až do své smrti pracovala jako prostá ošetřovatelka, vykonávala těžkou práci bez obav z kontaktu a cíleně řešila nejhorší případy malomocenství či mrzáckých nemocí a poskytovala péči a útěchu zejména dětem. Od její smrti 17. listopadu 1231 uplynulo 785 let a stále se na ni vzpomíná s obdivem - nejen 19. listopadu, v den každoroční protestantské památky a v den jejího pohřbu. Každá doba si vytvořila svůj vlastní obraz Alžběty. Ať už "nová světice", milující manželka nebo vysídlená vdova, ať už nemocniční sestra, kritická rebelka nebo charitativní landgravina - především to byla žena. Žena, která si zvolila přísnou a intenzivní životní cestu ve světě, kde ženské sebeurčení nebylo ani obvyklé, ani žádoucí. A není tomu tak ani po 785 letech.

Maren Gündelová, Městský archiv