Sascha Schneider

Umění na přelomu století - Sascha Schneider, Karl May a symbolismus

Symbolická estetika, snové metafory, skrytá poselství - to charakterizovalo umělecký styl symbolismus, který se koncem 19. století rozšířil z Francie do celé Evropy. Své nejrozmanitější projevy našel v literatuře, výtvarném umění a hudbě. Výrazným příkladem je pozdní literární tvorba Karla Maye a umění mladého malíře Saschy Schneidera. Hluboké převraty ve společnosti, iniciované industrializací a moderní vědou, vedly k mechanizaci manuální práce, nehostinným městským centrům a masové výrobě. Chudoba a sociální zbídačení byly na denním pořádku. Rozšířil se pocit vykořeněnosti jednotlivce a ztráty morálních hodnot. To se drasticky projevilo například v naturalistickém psaní Gerharta Hauptmanna nebo v realistických obrazech Käthe Kollwitzové. Symbolisté jako Schneider a May se od toho chtěli odlišit; hledali ideál a krásu. Myšlenka motivu však nikdy neměla být fixována nebo konkrétně vysvětlena, což dodávalo dílu emocionální hloubku a osobní imaginaci. Cílem tohoto uměleckého směru nebylo zcela převrátit stávající poměry, ale podnítit reflexi a zprostředkovat různé úrovně hloubky diváka a reality. Vizualizována jsou témata jako sny a halucinace, ale také tělesnost, nemoc a smrt, stejně jako palčivé emocionální stavy - v případě výtvarných umělců nejlépe v malbě. Sascha Schneider byl mistrem tohoto obrazového umění. Celým jménem se jmenoval Rudolph Karl Alexander Schneider, narodil se 21. září 1870 v německé kolonii v Petrohradě a zemřel před 90 lety 18. srpna 1927 ve Swinemünde. Zanechal za sebou bohatý a zručný život poté, co se jeho cukrovka stala příliš vážnou.

Poté, co ve 14 letech přišel o otce, přestěhoval se s matkou a sestrou do Drážďan. Jeho kreslířské nadání zde bylo oceňováno již od útlého věku. Inspirován tím se vydal na nejistou dráhu umělce a studoval na místní akademii. Tamní názory na styl a formu však byly zastaralé. Nový symbolistický způsob zobrazení, jak se opíral o Schneidera a chtěl být prožíván, do Drážďan ještě nedorazil. Přerušil studium a prosazoval, aby ukázal, že uměním lze vytvořit jinou realitu, v jejímž středu bude ideální člověk. V komunitním ateliéru se uvolnil jeho nahromaděný potenciál. Během velmi krátké doby vzniká působivá výstava jeho děl, která výstižně polarizuje veřejnost. K jeho úspěchu a věhlasu nemalou měrou přispěla i knižní distribuce jeho děl, která se odrazila mimo jiné ve významných soukromých a veřejných zakázkách z Florencie, Kolína nad Rýnem, Jeny, Výmaru, Drážďan a Lipska. Hermann Hesse jako zástupce uvádí: "Ještě nikdy jsem nebyl tak náhle a silně dojat výtvarným dílem." Také další spisovatel byl okamžitě ohromen silou Schneiderových karikatur: Karla Maye. Měl dojem, že konečně vidí pochopené a umně ztvárněné estetické zásady svého pozdního díla. A Schneider byl na mnoha místech zasypán poctami, což bylo v příkrém rozporu s Mayem, který se již zamotal do své tragické sítě ostrakizace a vyčerpávajících soudních sporů. Stárnoucí básník proto enfant terrible vyhledal osobně. Obě postavy se setkávají se vzájemným porozuměním a genialitou. Po určitou dobu si byli navzájem chybějícím členem rodiny, duchem otcem a synem. V roce 1904 se dohodli na umělecké spolupráci. Malíř vizualizoval autorovo základní poselství alegoricky jako ilustraci na obálce knihy, čímž vytvořil jednotu slova a symbolu. V letech 1904/05 vzniklo pro cestopisy více než 25 kreseb. Karl May byl přesvědčen, že tento Gesamtkunstwerk obstojí ve zkoušce času, a ukázalo se, že měl pravdu. I když edice Saschy Schneidera nebyla zpočátku nijak zvlášť úspěšná. Objednal si také sochy v podobě busty a postavy Sfingy. Zároveň byl Schneider pod velkým tlakem práce. Dostal k dispozici vlastní sál pro drážďanskou výstavu umění a snažil se znovu zapůsobit na veřejnost. Pro výstavu vytvoří 24 uměleckých děl. Obecně lze říci, že léta kolem přelomu století patřila k jeho nejtvořivějším, přičemž nejraději maloval monumentální obrazy. Byl však činný i v oblasti sochařství. V jeho motivech najdeme atletické mužské postavy, akty a modely z řecké antiky nebo staroegyptské mytologie. Jeho estetické zaměření směřovalo k ideálnímu obrazu nového, silného a zdravého muže. To korespondovalo s drážďanskou hygienickou kulturou Karla Augusta Lingnera a navazovalo na tradici jeho mecenáše a přítele, symbolistického umělce Maxe Klingera. Dalším vrcholem a jasným znamením jeho uznání bylo v témže roce jmenování profesorem malby aktů na univerzitě ve Výmaru. Časově náročná pedagogická činnost a společenská omezení mu však bránily v realizaci vlastních zájmů. V roce 1908 uprchl do Florencie a symbolismus zanechal za sebou.

Sascha Schneider utrpěl v dětství zranění zad a byl také považován za malého vzrůstu. Skutečnost, že si jako téma zvolil mužskou sílu a krásu, by neměla být ztotožňována s jeho homosexuálními sklony. Vedle programového proudu symbolismu jde také o zpracování deficitů souvisejících se vzrůstem, které z něj často činily outsidera. V neposlední řadě jsou zde cítit i ozvěny Karla Maye. Místo siláka "Old Shatterhanda" se v zrcadlovém obraze ve skutečnosti odráží drobný bělovlasý muž. Oba našli vytoužený sebeobraz symbolicky pouze v uměleckém díle.

Maren Gündel, Městský archiv

Zveřejněno v: Vydavatelství a nakladatelství: Úřední věstník Radebeul, srpen 2017