Martin Andersen Nexø

Kdo se narodí chudý, ten chudý i zemře. Toto tvrzení, které se jako černý mrak vznášelo nad Christianshavnem, tísnivou dělnickou čtvrtí v Kodani, možná platilo pro většinu jejích obyvatel, ale ne pro Martina Andersena Nexøho. Narodil se do tohoto prostředí před 145 lety, 26. června 1869, a nikdo tam nemohl tušit, jak pohnutý život mu osud přichystal. Neměl ho jen provést různými zeměmi a zavést ho na pár měsíců po cestě do Radebeulu.

Jako potomek chudiny z chudinské čtvrti měl mladý Martin spíše mizivé šance na uplatnění, a tak se nabízí otázka, jak se mohl dostat do světa slov a slavit takový úspěch jako (populární) básník. Následující text má tuto otázku osvětlit.

Jeho otec byl povoláním kameník a měl vzdorovitou, neúprosnou a přísnou povahu. Rozhazoval výplatu a bil děti. Ve věku osmi let se otec Andersen s rodinou přestěhoval do Neksø, druhé největší osady na Bornholmu, kde si postavil dům, v němž dnes sídlí Muzeum Martina Andersena Nexø. Školní prospěch a konfirmační studium ukázaly, že Martin nepadl na hlavu, a jeho pastor ho dokonce povzbuzoval k akademické kariéře. Jeho zájem o jazyk, literaturu a náboženství, stejně jako touha poskytovat lidem pastorační a morální poradenství - to vše bylo zaseto právě zde. Přesto ho otec nutil pracovat v zemědělství v souladu s venkovským způsobem života, kde strávil bezútěšná léta jako nesvobodný člověk obklopený hnojem, blátem a havětí. Východisko z této mizérie spočívalo v vyučení se řemeslníkem. Tolikrát se mu boty zasekly v blátě, že se vyučil ševcovským tovaryšem.

Skok přes zeď, útěk před zamilovanou dívkou - jak chtěl, aby to bylo chápáno biograficky - se ukázal být pro Martina téměř prorockou větou, protože přistál uprostřed zahrady sdružení střediska pro vzdělávání dospělých, které právě slavilo svátek - a tedy v jiném světě. Tento svět pro sebe objevoval s velkým nadšením, nabízel nesmírně pestrou škálu programů, kurzů, přednášek a koncertů a díky finanční podpoře různých mecenášů ho středisko vzdělávání dospělých nakonec přijalo jako studenta (podobně jako internátní škola). Zde se "živé slovo" pěstovalo a on si učitelské povolání rychle oblíbil. Během studia se mu dařilo, svými úspěchy přesvědčil řadu mecenášů, a tak mohl přestoupit do největšího střediska pro vzdělávání dospělých v Askově. Zatímco do té doby se zřejmě děsil ženské společnosti, nakonec se nastěhoval do domu básníkovy vdovy Mathildy Molbechové - ženské postavy, která měla mít na jeho osud rozhodující vliv. V nepřítomnosti jeho vlastní mu nahradila postavu matky, zdokonalila jeho způsoby, vytříbila jeho mysl a vychovala z něj slušného mladého muže. Její dům mu poslouží jako dlouholeté útočiště a i poté, co zřejmě oplodnil její dceru a ona musela být rychle provdána a deportována, Molbechová se nikdy neunaví důsledně podporovat kariéru svého "spolubydlícího". Kromě svého prvního učitelského místa v Odense se pustil i do poezie v podobě lyrických básní a romantických próz, které podepisoval Martin Andersen-Nexø (pomlčku později vypustil), aby se odlišil od svého slavného krajana.

Krátce nato se v Mellerupu, kde hostoval jako lektor ve vzdělávacím středisku pro dospělé, zamiloval do své žačky Margarethe Thomsenové, která se stala jeho první ženou.

A konečně vychází jeho autorský debut, prošpikovaný literárními fúzemi z bornholmských dnů a dojmy z jeho evropské cesty po Německu, Itálii a Španělsku. Tato sbírka povídek znamenala začátek jeho básnické kariéry; od té doby z něj slova jen tryskala. Z nočních spisovatelských maratonů vznikala jedna kniha za druhou, většinou s mezilidskou, psychologickou nebo společensko-kritickou tematikou. Svým dílem "Pelle Dobyvatel" se konečně etabloval jako mezinárodně uznávaný spisovatel (nyní se považoval za "básníka nižší třídy") a zanechal potomkům významný kus novodobé literární historie. Filmová adaptace z roku 1987 získala řadu ocenění, včetně Zlaté palmy v Cannes a Oscara.

V roce1951 se s rodinou přestěhoval z Dánska do Brühlstraße 20 (dnes Prof-Wilhelm-Ring) v Radebeulu a krátce nato do Drážďan, kde před 60 lety, 1. června 1954, ve věku 85 let zemřel. Ačkoli byl členem občanského společenství Radebeulu jen několik měsíců, základní škola v Niederlößnitz si Martina Andersena Nexøho dlouho pamatovala pod jeho jménem; chudoba a bída ho prý předurčily k tomu, že jeho bohatá básnická kariéra začala prostým skokem přes zeď.

Maren Gündel, městský archiv

Zdroj: Aldo Keel: Martin Andersen Nexø. Vzdorovitý Dán. Životopis, Berlín 2004

Publikováno v: Sborník příspěvků k výročí narození Andersena Andersena: Úřední věstník, červen 2014