Käthe Kollwitz

"Jsem z pravdy pěti smyslů" Vzpomínka na Käthe Kollwitzovou u příležitosti jejích 150. narozenin

Radikální, neomylně realistický a přitom poetický - tak lze charakterizovat styl Käthe Kollwitzové, díky němuž se stala jednou z nejslavnějších umělkyň 20. století. Její tvůrčí záběr zahrnoval grafiku, malbu i sochařství. Během více než 64 let vytvořila velké množství litografií, dřevorytů, leptů, rytin a soch. Každý motiv je protkán vlastními oblastmi života a vzpomínkami. Do její tvorby si však našly cestu i směry, jako je redukce motivů v expresionismu nebo objektivní přivlastňování reality v realismu.

Narodila se 8. července 1867 v Königsbergu (dnes Kaliningrad), kde žila až do svých osmnácti let. Její otec Karl Schmidt (1825-1898) objevil její talent již v raném věku a důsledně jej podporoval. Protože byl liberálním zastáncem svobody a účastnil se revoluce v roce 1848, bylo mu jako vystudovanému právníkovi odepřeno zaměstnání u pruského státu. Bez dalších okolků přešel na zednické řemeslo a vypracoval se až na mistra. Působil také jako vikář ve svobodné náboženské obci. Käthe se v otcově podniku naučila milovat modelářství. Inspiraci k tomu nacházela v nedaleké slévárně železa. Zálibu v kreslení zdědila Käthe pravděpodobně po matce. Její rodiče byli velmi intelektuální a sečtělí, stejně jako umělecky založení. Ve 14 letech se proto začala učit kreslit. Přestože měla volný přístup k vysoce intelektuální literatuře, filozofickým textům a knihám o umění, přístup k akademickému studiu jí byl jako ženě odepřen. Kompromisem pro sedmnáctiletou dívku byl zápis na berlínskou Dámskou akademii, kterou založil "Spolek berlínských umělkyň a milovnic umění". V hlavním městě se také setkala se známými básníky a umělci, kteří ji silně ovlivnili jak tematicky, tak stylisticky. Její umělecké vzdělání doplnila výuka na uměleckých akademiích v Mnichově a Königsbergu. Zde se v roce 1891 provdala za lékaře Dr. Karla Kollwitze (1863-1940). Společně se usadili v dělnické čtvrti Berlína (později Prenzlauer Berg), kde si otevřel ordinaci praktického lékaře. Se svou ženou sdílel sociální angažovanost a zaměření na dělnickou třídu, neboť se zavázal pracovat jako lékař pro chudé. Prvorozený Hans Kollwitz (1892-1971) šel v otcových profesních stopách, zatímco druhý syn Peter (*1896) zemřel v roce 1914. Tato drastická ztráta posílila pacifistický a socialistický životní postoj Käthe Kollwitzové. Svým uměním se zasazovala o zobrazování reálných sociálních poměrů.

Studijní pobyt v Paříži v roce 1904 dále formoval její tvůrčí schopnosti. Ta se stávala stále rozmanitější a umělkyně úspěšnější, což se brzy projevilo v oceněních. Tím se také zvyšovaly ceny jejích děl, což se jí však nemuselo líbit, protože obyčejní lidé a dělníci, kteří byli jejím námětem, si je mohli jen stěží dovolit. S nadhledem, s velkým srdcem, důstojností a dojemným citem zobrazovala lidi v nouzi. Nikdy se nevysmívala individuálnímu utrpení. Motivy nacházela všude v ambivalentním životě chudých v Berlíně, často kreslila v útulcích pro bezdomovce, kterých tam byly tisíce, nebo v ženských věznicích. Sama znala bolest matky, jejíž syn zůstal na poli. Později vytvořila sérii obrazů na téma války ("Semena se nesmí semlít"). V roce 1898 jí cyklus leptů "Vzpoura tkalců" vynesl značné vavříny na Velké berlínské výstavě umění. Nyní byla jmenována učitelkou na Dámské akademii, kde kdysi pět let studovala a přednášela. Zároveň jí císař Vilém II. odmítl udělit uměleckou medaili, když její moderní styl vyjadřování odmítl jako "žumpu". V roce 1906 jí však byla udělena cena Villa Romana. Ta je dnes nejstarší německou uměleckou cenou. Následovala řada dalších poct: například v roce 1919 byla Pruskou akademií umění jmenována první profesorkou, později se stala vedoucí mistrovské třídy, a v roce 1929 jí byl jako první ženě udělen pruský Řád za zásluhy o vědy a umění. Přes všechna ocenění však přiznává, že povyk, který kolem sebe dělala, byl vždy krajně nepopulární.

První světová válka jí vzala syna Petra, druhá vnuka, který se po něm jmenoval, i vlastní domov. Všechny její grafiky, tisky a tiskařské desky padly v roce 1943 za oběť bombardování. Sama utekla, utekla k příteli sochaři do Nordhausenu a s pomocí milovníka umění prince Ernsta Heinricha von Sachsen se přestěhovala do Moritzburgu, kde se nastěhovala do dvou pokojů v Rüdenhofu. Obě hraběnky zu Münster v roce 1944 osobně riskovaly, protože Käthe Kollwitz byla mezitím nacisty potupně ostrakizována. V souladu s jejich křesťanským přesvědčením to však byl imperativ lidskosti. V roce 1945 byli vyvlastněni a nuceni uprchnout. Dnes muzeum připomíná umělcovo tvůrčí celoživotní dílo aktuální speciální výstavou k výročí jejího narození. Käthe Kollwitz zde strávila několik měsíců. Pohled na zámek jí poskytl krátký záblesk naděje. Zemřela 22. dubna 1945 a místo věčného odpočinku našla vedle svého manžela v rodinném hrobě v Berlíně. Poslední zápis v jejím deníku zněl: "Jednoho dne však povstane nový ideál a bude po válce Umírám s tímto přesvědčením. Budeš pro něj muset tvrdě pracovat, ale dosáhneš ho."

Z vážné aktuálnosti těchto slov běhá mráz po zádech a člověk si musí klást otázku, zda se k tomuto dílu někteří lidé již neodvrátili zády.

Maren Gündelová, Archiv města

Zveřejněno v: Vydavatelství a nakladatelství: Radebeulský úřední list, červen 2017