Carl Pfeiffer

Radebeul bez vinařství? Neslýchaný nápad! Místní hroznový mok, který nám nejen dává ochutnat dolce vita na každoroční slavnosti vína, je nedílnou součástí identity Radebeulu. Místní vinaři byli v poslední době mimořádně nadšeni ročníkem 2011, a to jak z hlediska množství, tak kvality.

Carl Pfeiffer se v první řadě zasloužil o vytrvalou, vzkvétající produkci vína v regionu Elbland. V současné době slaví 140. narozeniny, které oslaví v srpnu 2012. Dostatečný důvod k tomu, abychom obrátili pozornost k otci saské enologie.

Narodil se ve Slezsku v roce 1872 a jeho cesta vedla nejprve přes různé zahradnické školy, kde se specializoval na vinařství. V roce 1912 následoval spolu se svou ženou Paulou výzvu "Rebschulverein Meißen" jako specializovaný učitel a cestující učitel ovocnářství a vinohradnictví. Vysoce kvalifikovaní lidé byli v té době naléhavě potřeba, protože vinařská oblast se vzpamatovávala z posledních ohnisek ničivé katastrofy způsobené fyloxerou. Tento škůdce se do Evropy dostal od roku 1860 prostřednictvím dovezené americké révy a začal své ničivé dílo. V Polabí napadl vinnou révu již v roce 1885. Pokusy o omezení škod spalováním a chemickým moštováním byly neúspěšné. V roce 1888 byl nakonec podán rezignovaný návrh na úplné upuštění od pěstování vinné révy. Nadšení vinaři se však nenechali odradit ve svém nadšení a již v roce 1907 byla zahájena obnova pomocí roubování podnoží z Ameriky odolných vůči fyloxéře. Úspěch tohoto pokusu znamenal začátek oživení míšeňských a lössnitzských vinic. Plody každého rozkvětu se objevily nejen v podobě zralých hroznů, ale také v podobě státní finanční podpory.

Svými znalostmi a inovacemi se na pokračování této úspěšné historie až do dnešních dnů významně podílel zemědělský učitel Carl Pfeiffer, který byl neochvějně přesvědčen o vysoké kvalitě zdejšího vína. V roce 1916 se přestěhoval z Míšně do Oberlößnitz a ve svém úsilí o oživení oblasti byl přijat s otevřenou náručí. Mezi jeho inovace patřilo minerální hnojení a používání motorových navijáků. Vytvořil vzorové vinice pro testování odrůd a vysázel klonové zahrady, aby vyzkoušel techniky roubování s různými podnožemi révy nebo půdními podmínkami. Vážený "Pan Rat Pfeiffer" (nebo "Lös-Pfeiffer") poskytoval rady a pomoc soukromým vinařům zejména pořádáním kurzů řezu a vinařských školení, které byly vždy hojně navštěvovány. Během své kariéry publikoval na 200 odborných článků.

V roce 1927 našlo jeho neúnavné úsilí o zlepšení saského vinařství své ohnisko v Hoflößnitzu, kde bylo založeno vinařské výzkumné a výukové centrum. Nejenže sám převzal vedení této vysoké školy, ale zřídil také vlastní vinařství pro účely vědeckého výzkumu a nezávislého samofinancování. Výběru pěstovaných rostlin věnoval velkou péči a poznatky z pokusných kultur a průběžných pozorování směřoval přímo zpět do domácího vinohradnictví. Jeho krédem bylo: z praxe pro praxi. Vynalézavý Pfeiffer sehrál průkopnickou roli také v oblasti marketingu: jedinečný tvar lahví, takzvaná Sachsenkeule, pochází z jeho iniciativy. Vedle svého povolání a spisovatelské činnosti stál dlouhá léta v čele "Sächsische Weinbaugesellschaft" a "Weinbergsgesellschaft Lößnitz" . V roce 1938 byl jedním ze zakládajících členů Saského vinařského družstva Míšeň (Sächsische Winzergenossenschaft Meißen), jehož jednatelem byl až do roku 1942. Kapka Müller-Thurgau, doušek Veltlínského, sklenka Neuburského - první lahvování těchto odrůd v místním vinařství patří také k mnoha úspěchům Carla Pfeiffera.

Svůj odchod do důchodu Pfeiffer samozřejmě věnoval také hroznovému moku Lößnitz. Již v roce 1935 nechal pro svou dlouholetou zaměstnankyni Magdalenu Schlegelovou vysadit v Radebeul-Zitzschewigu vinici "Wächterberg" (Knollenweg 8), na které sám tiše a nepřetržitě pracoval až do konce svého života. Dne 6. února 1946 navždy zavřel své oči a byl podle svého přání pohřben na úpatí této vinice na hřbitově svatého Jana. Místo posledního odpočinku zde sdílí se svou ženou Paulou a spolupracovnicí Magdalenou.

Maren Gündelová, městský archiv

Publikováno v: Vydavatelství a nakladatelství, s. r. o: Günderová: Radebeulský úřední věstník, srpen 2012