Arno Alexander Krieger

Nejen dnes je vzdělání považováno za klíč ke kultuře, rozvoji a úspěchu. Dokonce i v 19. století, kdy industrializace, mechanizace a nástup nových vědních oborů přály rostoucím středním vrstvám, bylo předávání znalostí považováno za základ veškerého pokroku. Založením "Krieger'sche Lehr- und Erziehungsanstalt mit Pensionat" na Altfriedsteinu v červnu 1867 se Carl Moritz Krieger zařadil mezi ty pedagogy, kteří se snažili učit děti a mládež a vychovávat z nich morální a etické lidské bytosti. V této soukromé vzdělávací instituci později úspěšně pokračoval jeho syn Arno Alexander, narozený 9. června 1862.

V 19. století prošlo saské školství bouřlivým vývojem, neboť právě v této oblasti života se střetávaly nejrůznější názory školské správy, rodičů, učitelů, měst, obcí a v neposlední řadě i církve. Nicméně v roce 1833 dosáhla gramotnost všech vrstev obyvatelstva téměř 100 % a od roku 1835 byla zavedena povinná školní docházka pro všechny děti ve věku 8-14 let. Výrazně se také zlepšila kvalita přípravy učitelů tím, že bylo vyžadováno 6 let studia na státních učitelských školách, přičemž za nejkvalitnější byla všeobecně považována Saská škola[1].

Úspěšná škola Carla Moritze Kriegera oslovovala především dobře situovanou klientelu z Radebeulu, která se stále častěji usazovala v Oberlößnitz a Niederlößnitz a byla ochotna investovat do vyššího vzdělání svých dětí. Velký příliv lidí si nakonec vyžádal přestěhování do ulice Meißner Straße 47 (dnes 273), protože se zde usazovalo stále více umělců, šlechticů a dvorních úředníků. V roce 1887 však jeho ředitelování ukončila vážná nemoc. Jeho syn Arno se naštěstí rozhodl odložit zkoušky z teologie v Lipsku a místo toho se ujal otcova odkazu. Tím nejenže zabránil uzavření školy, ale zachránil také své neprovdané sestry, které do té doby na škole pracovaly, před velmi nejistým ekonomickým osudem. Úlevu mu vyjádřili i rodiče žáků, kteří mu jako poděkování předali vlajku, kterou sami vyrobili. (nyní součást archivu města Radebeul)

K tomu, že Arno dostal povolení pokračovat ve výuce na veřejné škole, přestože neměl vysokoškolské vzdělání, možná přispěla i pověst a angažovanost jeho otce a v neposlední řadě i jeho vlastních žáků na vážené škole sv. afry. Po úspěšném absolvování teologických studií musel složit ještě doplňující pedagogickou zkoušku, kterou rovněž úspěšně složil. Nakonec jeho otec 27. července 1889 v Kötzschenbrodě zemřel a po vyřešení dědických sporů se sourozenci mu bylo svěřeno vedení školy. Okamžitě se zasadil o rozšíření školy o prostorné a moderní učebny. V rámci těchto rozšiřovacích opatření bylo obsazeno několik nemovitostí na Meißner Straße a přestěhovala se i veřejná škola na Altfriedsteinu: Progymansium (Meißner Str. 47), Knabenerziehungsheim (Meißner Str. 41), Höhere Töchternschule (Meißner Str. 39). Do jejich uzavření studovalo v těchto institucích 108 žáků. Díky cti vyučovat knížecí syny saského krále prestiž domu prudce stoupla. Arno také prosazoval progresivní metody výuky v souladu s nově vznikajícími vědami, například psychologií. Obvyklou autoritářskou školní rutinu nahradil tvůrčími prvky, například výukou na čerstvém vzduchu. Jeho žáci se učili v malých skupinách, pravidelně hráli divadelní hry a měli možnost se v této vstřícné a bezstarostné atmosféře svobodně rozvíjet. Jeho úspěch mu dal za pravdu, protože každý z jeho žáků složil maturitu. Karl May byl také nadšeným přítelem a podporovatelem Arno Kriegera a ve svém díle "The Oil Prince" vychvaloval jeho instituci až do nebes. Zvláště škola pro dcery měla pro Arna osobní význam, protože se zde zamiloval do Liny Wilhelmine Heiserové, ředitelky ústavu. Vzali se v roce 1899 a v roce 1900 se jim narodil první syn Hans-Harald. Následovalo dalších šest dětí.

V roce 1903 se však vzdělávací zařízení muselo sklonit před zavedenou konkurencí v Drážďanech a okolí a zavřít své brány. Kriegerova Lehranstalt nicméně zásadním způsobem přispěla k modernímu pojetí výuky, soudobým celostním vzdělávacím metodám a prvotřídnímu předávání znalostí, čímž obohatila diferencovaný obraz tehdejšího školství.

Archiv města Radebeul děkuje Elke Latza (rozené Kriegerové a vnučce Arno Alexandera Kriegera) a Jürgenu Latzaovi za laskavé předání rodinné kroniky.

Maren Gündel, městský archiv

[1]Moderow, Hans-Martin: Sachsens Volksschule am Ende des Kaiserreichs. Základní problémy a příklady z Drážďan, in: Zwischen Reform und Restriktion. Sächsische Schulgeschichte im 20. Jahrhundert, ed. Dresdner Geschichtsverein e.V., 27. díl, č. 97, 1/2009, s. 5-15 (Dresdner Hefte).

Publikováno v: Drážďany - Drážďanský deník: Úřední věstník Radebeul v červnu 2012