Maria Marschall-Solbrig

"Dokud dýchám, jsem ozvěna!" Poezie Marie Marschall-Solbrig (1897-1979)

Městský archiv ukrývá mnoho pokladů. Jedním z nich je literární pozůstalost Marie Marschall-Solbrigové. Tvoří ji přibližně 550 básní, které až na několik výjimek nebyly nikdy publikovány. Odkrývání tohoto pokladu a zkoumání jejích lyrických skvostů je jako objevitelská cesta. Výběr z nich přineseme v několika následujících číslech. Téměř šest set stran formátu A5 je úhledně sepsáno a očíslováno ve složce. Říká se o nich, že si je autor předával z ruky do ruky v okruhu svých přátel, jakmile byly napsány. V samostatné brožuře je uveden název a první verš v pořadí jako obsah. Její básně se vyznačují lyrickým egem, které po celou dobu promlouvá s dojemnou psychologickou hloubkou. Není ani abstraktní, ani přehnaně upřímná, ale věrná životu a přízemní. Přesto každá jednotlivá píseň dostává umělecký odstín. Maria Marschall-Solbrigová používá i jemné metafory, jako například v básni "Mládí":"Racek se vrhá do větru, rozpíná křídla bojovně k němu" . V jejích verších nechybí ani humor, například když nechá mrzouta, filozofa, Dona Juana a milence přemítat o lásce. Její verše mají veselou a život povzbuzující náladu, aniž by byly nesvětské nebo slepě optimistické. Většina z nich je psána strofickou formou, která se rovnoměrně a rytmicky rýmuje. Básnířka chtěla jemným tónem vybídnout čtenáře k zamyšlení, dát jim podnět k přemýšlení. Její poezie je proto určena všem lidem bez ohledu na jejich původ či postavení. Vedle lyrického zpěvu se v básních opakovaně objevují i velmi osobní témata, například dlouhá báseň o vyrovnávání se se smrtí otce. Hermann Richard Solbrig byl farářem v saském Frankenbergu, kde se Maria před 120 lety, 17. prosince 1897, narodila. Její matkou byla Clara Alwine Marie Frida, rozená Balduanová. Chráněné a křesťanské dětství vybrousilo v začínající básnířce smysl pro sociální spravedlnost a charitu, které chtěla uplatnit i mimo svůj profesní život. Po absolvování gymnázia v Chemnitzu usilovala o studium sociálních věd a práv. Vypuknutí první světové války však tyto plány zhatilo. Doma měla Maria od útlého věku přístup ke knihám a vzdělání, a tak si tuto zálibu zvolila jako alternativní způsob obživy. Nejen proto se v její literární pozůstalosti nacházejí básně věnované jejím vzorům Thomasi Mannovi a Raineru Marii Rilkemu. Po úspěšném absolvování školení získala v roce 1919 knihovnický diplom. Poté byla až do roku 1934 zaměstnána v lipské městské knihovně, která se tehdy ještě jmenovala Lipské knihkupectví. Maria Marschallová-Solbrigová v roce 1914 zřetelně cítila i politické stmívání na obzoru a právě zde se skrývají počátky její poezie. Svou první báseň věnovala jako leitmotiv "míru":"Světem se nese bolestný šum hořké, těžké, nevyléčitelné bolesti". Ačkoli následovaly další básně, svůj talent nehodnotila vysoko a odmítala jej jako drobný "hack". To se změnilo díky obětavé podpoře známého fejetonisty Gustava Morgensterna, redaktora Leipziger Volkszeitung. Novinář, překladatel a později knihovník věděl o umění slova své. Literární stopy Marie Marschallové-Solbrigové se možná časem ztratily, ale rozhodně se na ně nezapomíná!

Maren Gündelová, Městský archiv

Zimní den Nad poli se vine mlha,

zahaluje zemi do soumračného oparu.

Nad ní se honí husté ,stříbřitě šedé mraky

Mraky popírají nebeskou přízeň.

Slunce! A přece stojíš na modrém

na široké klenbě v neustálé nádheře.

Za mraky, za horami šedými.

Stále tě znám a zcela tě cítím.

Maria Marschall-Solbrig