100 let městských práv Radebeul

Radebeul, který byl ještě na přelomu středověku a raného novověku nejmenší z lössnitzských obcí, prošel v poslední třetině 19. století nebývale dynamickým rozvojem. Teprve v roce 1860, kdy zde žilo jen asi 500 obyvatel, byla obec napojena zastávkou na železnici Lipsko-Drážďany a byla zde otevřena první veřejná restaurace "Scharfe Ecke". O čtyřicet let později, 24. září 1900, byla otevřena nová prestižní radnice.
24. září 1900 byla slavnostně otevřena nová radnice, Pestalozzistraße 6. Radebeul, nyní nejlidnatější a hospodářsky nejsilnější obec mezi Drážďany a Míšní, předstihl Kötzschenbrodu jako bývalé hlavní město regionu Lößnitz.

Základní kámen k tomuto rozvoji položila obecní rada v letech 1872/73 vymezením velkoryse dimenzovaného průmyslového areálu na východě území obce, který výslovně podporoval zakládání průmyslových podniků. Vedle dílen saských státních drah se zde brzy usadily četné soukromé firmy. Jednou z prvních byla v roce 1875 rychle rostoucí chemická továrna von Heyden, díky níž se Radebeul stal jedním z nejvýznamnějších center chemického a farmaceutického průmyslu v Sasku. Následovalo několik podniků na výrobu maziv, izolačních prostředků a barviv, čisticích prostředků a jemných mýdel. Přinejmenším stejně významným se stal kovozpracující průmysl a výroba strojů a zařízení. V letech 1876 a 1883 byly v blízkosti železnice založeny dvě slévárny železa, v roce 1887 vznikla na Meißner Straße firma Union-Werke (výroba cedulí a plechových obalů) a v roce 1894 továrna na stroje Augusta Koebiga. Třetím významným odvětvím byl potravinářský průmysl, který vznikl již před rokem 1900 s továrnou na sušenky Alfa (1875) a továrnou na fíkovou kávu.
Otto E. Webera (1878). Ve výčtu bychom mohli pokračovat. Většina těchto podniků nebyla založena v Radebeulu, ale byla sem přemístěna až v rámci nutné expanze, kdy byly v blízkosti železnice k dispozici pozemky za výhodné ceny a bylo možné využít drážďanské pracovní síly. Tento růst pokračoval ještě rychlejším tempem až do první světové války. Zatímco v roce 1900 bylo ve 30 podnicích zaměstnáno 2 238 dělníků, v roce 1914 bylo v Radebeulu již 4 594 dělníků a zaměstnanců ve 180 středních a větších podnicích.

Tento rozvoj byl doprovázen rozšiřováním veřejné infrastruktury. V roce 1875 získal Radebeul vlastní poštu, v roce 1878 první základní školu, v roce 1892 byl vysvěcen radebeulský kostel a v roce 1895 byla dokončena vodárna v Neubrunnu.
byla dokončena. Význam dopravy vzrostl s výstavbou úzkorozchodné železnice z Radebeulu do Radeburgu (1883/84) a projevil se v nových nádražních budovách z let 1876/78 a 1898/1901. V roce 1893 bylo zavedeno plynové pouliční osvětlení, v roce 1896 se začalo s dlážděním místních ulic, v roce 1897 byla postavena druhá školní budova a v roce 1899 získal Radebeul elektrické tramvajové spojení do Drážďan.

Robert Werner, který v roce 1893 převzal funkci obecního radního a měl ji zastávat 34 let, patřil k nejhorlivějším zastáncům brzkého sjednocení východních nebo dokonce všech obcí Lößnitz, aby bylo možné splnit nadcházející úkoly v oblasti rozšiřování veřejných služeb.
společně převzít úkoly rozšiřování veřejných služeb a zachovat samostatnost obcí proti pokusům hlavního města státu Drážďan o jejich připojení. Jedině sousední Serkowitz byl však v roce 1904 ochoten vstoupit do jednání, která vyústila ve sloučení s Radebeulem pod jeho názvem k 1. lednu 1905.

Počátkem února 1924 podala obecní správa žádost o udělení statutu města.
Kromě splnění zákonných podmínek k tomu Robert Werner výslovně uvedl, že sloučení všech obcí v Lößnitz již nepřipadá v úvahu poté, co zamítavé hlasování obecního zastupitelstva Kötzschenbroda ukončilo snahy v tomto směru, které již v letech 1921/22 dosáhly velkého pokroku. Všem zúčastněným bylo jasné, že se jedná čistě o "otázku názvu", neboť ústavní rozlišování mezi městskými a venkovskými obcemi bylo zrušeno obecním zákoníkem z roku 1923.