12 apoštolů z Radebeulu

Mnohé čtenáře tento titulek zmate, protože většina obyvatel Radebeulu pravděpodobně neví, kdy a kde mělo být v Radebeulu dvanáct apoštolů.

Majitelé statků "Am Kreis" patřili ke staré farnosti. Byli tedy vlastníky společné půdy. Ti, kteří byli pouze "domkáři" a vlastnili jen málo nebo žádnou půdu, neměli po mnoho staletí žádné nebo jen nepatrné "privilegie a práva". To bylo stanoveno ve vesnických předpisech, tzv. rujanách.

Příčiny tohoto nerovného zacházení lze vysledovat již v počátcích Radebeulu. Původně se zde v období kolonizace usadilo osm sedláků (později se tento počet rozrostl na dvanáct hospodářství), které sem "lokační" z jejich staré vlasti (Franky, Durynsko a Dolní Sasko) nalákal na různá práva a výhody, aby se zde usadili a obdělávali tuto oblast. Tato práva si tak majitelé pozemků zajišťovali pomocí rujány a byla vázána na příslušný statek.

Existence starých privilegií vedla k velmi zvláštní konstelaci, kdy byl v roce 1838 vydán nový venkovský obecní zákoník a vznikla "politická" obec Radebeul, čímž byly zahájeny počátky místní samosprávy.

Bylo zvoleno obecní zastupitelstvo, kterému předsedalo zvolené obecní zastupitelstvo. Dříve zde působili vesničtí rychtáři a zřízenci, kteří vždy pocházeli z centra staré obce. Vesnickým soudcem byl zpravidla ten sedlák, který měl největší hospodářství, tj. ten, který měl nejvíce půdy (kopyto). V počátcích obce tomu tak jistě bylo. Soudci mohli být voleni nebo jmenováni hospodářem. Dědičné předání úřadu vesnického soudce bylo v naší oblasti méně obvyklé.

Těmto 12 starým farářům se přezdívalo "dvanáct apoštolů". A přestože jejich zvláštní postavení bylo od roku 1839 (kdy vstoupil v platnost Landgemeindeordnung z roku 1838) neplatné, dosáhla obecní rada v Radebeulu 17. března 1843 se starou obcí vyrovnání. Ta stanovila, že takzvané "Creis" a Elbwiese mají nadále patřit staré obci. Daně ovšem museli platit i majitelé. Kromě toho obecní rada vybírala zvláštní úrok ve výši dvou říšských tolarů, který měla stará obec odvádět do obecní pokladny.

Kdy se začalo 12 "Altgemeindler", kteří si ze svého středu volili představenstvo s neomezeným funkčním obdobím, přezdívat "Apostel", již nelze zjistit. Po osídlení se tímto jménem nazývali, organizovali svůj společný majetek a sepisovali ustanovení, která si stanovili.

Pozemek "Creis" byl vlastně zahradou s kamennými sloupky a prkenným plotem, který musela stará komunita udržovat neplacenou prací. Stavební materiál, který dodávali, však byl placený. Studnu s čerpadlem, která se nacházela na pozemku "Creis", musela stará obec také udržovat.

Výroční vyúčtování probíhalo jednou ročně od konce listopadu do poloviny prosince v blíže neurčeném pořadí u členů. Toto "osídlení" bylo od samého počátku slavností. Sedlák, který byl zodpovědný za organizaci "Fslavnosti", dostával lehký příspěvek ve výši 2 Neugroschen a 5 Pfennigs. To je malá ukázka toho, že i tehdy bylo osvětlení domu spojeno s nemalými náklady. Na jídle a pití se nešetřilo, protože na tuto slavnost byly pozvány i manželky. V některých letech způsobily výdaje na tuto slavnost dokonce schodek v účetnictví, a to na vepřovou pečeni, wellfleisch a kysané zelí, kapra a telecí pečeni. Po roce 1875 se však často podávalo pouze máslo, chléb a sýr, po nichž následovala káva se suchary a stollen jako odpolední občerstvení. Hlavní bylo samozřejmě víno, které se získávalo buď od souseda (starého faráře), nebo mimo okres. Každý nový "apoštol" musel utratit svůj první půllitr, obvykle půl vědra vína.

Kromě tohoto slavnostního ročního zúčtování se vždy využívala každá příležitost k pití, zejména když se apoštolové sešli ke společné práci. Oprava "křivého lůžka", která se obvykle konala ráno a odpoledne v den zúčtování, se musela připíjet pivem a "brandy" - to druhé se vysvětlovalo chladným ročním obdobím.

Tato stará práva se však postupem času stávala stále méně oblíbenými. V květnu 1897 byla vyvlastněna část pozemku patřícího staré obci, protože byl potřeba pro rozšíření železnice o čtyři koleje. Stará obec za to dostala finanční náhradu.

Poté, co v roce 1904 nastalo velké sucho a vyschla i okresní studna, požádala stará obec o bezplatný převod okresních pozemků na politickou obec Radebeul výměnou za zbourání hasičské zbrojnice.

Vzhledem k vyrovnanému poměru hlasů však prozatím zůstalo vše při starém. Ale již v roce 1909, kdy předchozí představenstvo konečně odstoupilo z funkce, bylo všemi apoštoly schváleno rozhodnutí o předání okresního pozemku obci Radebeul, o vyrovnání zahrad a odstranění hasičské zbrojnice. Po nejrůznějších oklikách a překážkách byl okrsek nově vyprojektován a 16. prosince 1911 slavnostně otevřen projevem jednoho z apoštolů.

Teprve v roce 1914 došlo k úplnému převodu vlastnictví pozemků revíru ze staré farnosti na politickou. Tato změna vlastnictví však byla písemně formalizována až 12. srpna 1920. I tehdy byrokratické mlýny mlely velmi pomalu a s tradičními právy bylo obtížné se rozloučit. Teprve v roce 1945 se apoštolské hospodářství začalo zcela rozpadat. Farní pozemky byly pronajaty na tři části (i nečlenům). Pokud starý farní majetek přešel do jiných rukou, nový nabyvatel neprojevil velký zájem o koupi do apoštolského společenství za tradiční kupní cenu.

P. S.: Ještě více podrobností o historii 12 apoštolů lze nalézt ve zpracování Hellmutha Sparberta z roku 1964 v archivu města Radebeul. Tato práce vychází z pramenů (protokoly a účetní kniha sboru Apoštolů 1843-1960), které bohužel nejsou v archivu města Radebeul k dispozici, ale které se týkají důležitých aspektů historie města. Snad tato kniha ještě existuje? Tato kniha by byla cenným objektem pro výstavu u příležitosti 650. výročí založení Radebeulu.

Annette Karnatz

Archivářka města